O generálu McClellanovi bylo mnoho napsáno a povězeno. Mohli bychom zde citovat téměř totéž, co je na jiných stránkách popsáno tolikrát. V tomto směru se toho nového moc nedozvíme, poněvadž zde historie tolik překroucena nebyla.

Naším záměrem je spíše prozkoumat přínos generála pro jednotky kavalerie. Co ho vedlo ke zkonstruování sedel a také i jeho dosavadní praktické využití. Máme jedinečnou možnost porovnat si tři sedla v reálu. K dispozici máme dva originály (typy 1885 a 1896) a kopie typu 1904.

Konkurenty v závěrečném výběru byly:

Jonesovo sedlo s nastavitelnou kostrou, Hopeovo velmi nákladné sedlo užité v Mexické válce, standardní služební sedlo Grimsley, pružné Campbellovo sedlo. Rozhodnutí bylo složité,ale vítězné sedlo bylo McClellan.

I přes tuto výhru bohatší důstojníci si nechávali zhotovovat o hodně dražší ale pohodlnější Hopeovo sedlo.

První typ sedla McClelan 1857 měl potahový materiál lakovanou hladkou kůži. Životnost však byla nízká, kůže praskala.

Co dodnes oceňujeme lehkost a snadnou opravitelnost a nahraditelnost jakýchkoli součástek.

Levý obrázek ukazuje stav sedla před rekonstrukcí. V této podobě se k nám tento exemplář dostal. Posedlí má ještě zcela čitelnou vinětu "ČESKO-SLOV. ARMÁDNÍ DÍLNY, IRKUTSK". Záhada, jak se sedlo dostalo do Ruska a později do Čech, není až tak nevyluštitelná. Za presidentování gen. Granta se určité množství sedel dostala do Ruska. Možná při odkupování Aljašky Spojenými Státy Americkými.

Mnoho hřebů a nýtů (ty byly v zadní rozsoše) na nás čekalo, ale stálo to za to! Výsledek byl moc krásný. Jen žíněný podbřišník je velmi necitlivý vůči koním a byl vyměněn v praxi za provázkový. Jízda na sedle i přes jeho značný věk je velice dobrá.

	Typ 1859/64 Strukturou stejný typ jako1857, jen svršek byla surová kůže, která byla citlivá na vlhkost. Na snímku kompletní equipment kavalerie.
	Typ 1872/74 Zde už bočnice nenaleznete. Prakticky šlo jen o úpravu starých typů. Design zůstal zachován Bočnice nahradily malé podložky proti otlačení či odření koní.
	Typ 1885 U tohoto modelu jsou nově dané rybinové spoje. Dosáhli tím pevnějšího sestavení sedla. Nově je zde hladká černá kůže a žíněný podbřišník s kroužky krytými koženými kapsami. Díky tomu se změnil i systém dotahování sedla. V pozadí equipment z doby vrcholících indiánských válek.

	Vzor 1896 Poručík Odus Horney se zasloužil o revoluční počin! Dokázal změnit styl výroby z ruční do sériové průmyslové výroby. Kostry měly lipové dřevo na bočnicích a jasanové na rozsochách. Výztuhy byly lisované z jednoho monolitu a pronýtované. Díky tomu docílili větší pevnosti kostry. Zadní rozsocha z původní "elipsy" se změnila na "půlkruh". Kožené pásy byly kroužkem jen protažené. Stabilita sedla se zlepšila a snížila se možnost protočení sedla.
	Tento kousek k nám přišel v mnohem horším stavu, nežli jeho starší bratříček. Jízda na něm je zcela vyloučena. Do zajista ho potkal obdobný osud - tj. cesta do Ruska. Jenže posedlí z Irkutska či odjinud nevydrželo a přechozí majitel to "přeplátoval" doslova vším možným!!! Posuďte sami. Koženka, filcové pláty, aby se náhodou zadní část člověka snad neotlačila, další vrstva koženky a celkem asi 35 hřebů. K tomu šrouby. Obávám se, že minulý majitel nevěděl, co doma za historickou věcičku má. Kdybych měl ukázat všechny snímky, kterak postupně se toto sedlo vracelo k původní podobě, byli bychom zde hodně dlouho.
	Typ 1904 Ne vždy v daném roce se hned používalo. U tohoto typu to platí obzvlášť. Do equipmentu kavalerie se dostal o více jak 4 roky později. Zde se nově přidává tzv. průběžný řemen, pro případnou výměnu při utržení. Sloužil nouzově i jako záložní třmenový řemen. Toto byl první typ, kde byl spodek sedla potažený ovčí kožešinou.
	Tak toto je kopie a přitom bylo nejdražší! S těmito replikami jsem se setkal třeba i v Hucul Clubu a je s nima výborná zkušenost jak v turistice tak i hiporehabilitaci.
	Typ 1913 Zkušební model, který měl větší uplatnění v běžném životě nežli v armádě. Dva podbřišníky a k tomu hruška jsou zde opravdu zajímavou raritou, které ale pomáhaly na mulách a koní, aby sedlo neklouzalo. V 1.světové válce byly u zásobovacích pomocných oddílů.
	Typ 1928 Obdobnou praxí jako po Americké občanské válce vznikl i tento typ. Vzaly se starší modely 1904. Kostra posledního typu McClellana byla širší, a tak posed volnější. Znovu jsou zde po více jak 55 letech bočnice. Z důvodu rušení kavalerie se do roku 1943, kdy bylo jezdectvo zrušeno, další model nevytvořil. Doba užívání sedel McClellan v aktivní službě dosáhla úctyhodných 85 let!!!
	Sbírka sedel McClellan Tak tady je máte pohromadě a protože máme místa dost, nebráníme se získání dalších exemplářů. Samosebou nejlépe originály. Sice je šance malá, ale kdoví?

Ilinois in Civil War, Rootsweb.

American Military Saddle, Cavalry Equipment, Saddles, Wikipedia, Saddlemaker

                                                           Kavaleristické a pěchotní varianty klobouku

Armádní klobouk vzor 1858 známý jako „Hardee” nebo též „Jeff Davis” (zřídka býval také nazýván „Kossuth“ po známém maďarském revolucionáři se slovenským původem Ľudovítu Košutovi) patří mezi charakteristické vojenské pokrývky hlavy známé zejména z období Americké Občanské války 1861 - 1865.

Jedná se o pevný klobouk válcovitého tvaru s rovným dnem a širokou krempou vyrobený z černé či tmavě modré vlny určený pro mužstvo i důstojníky. Podle příslušnosti k jednotce a stavu byl opatřen barevnou šňůrou a případně mosazným kováním či nášivkami. Ozdobná šňůra dvakrát obtočená těsně nad střechou klobouku ukončená dřevěnými žaludy nebo prostými třapci u mužstva a poddůstojníků označovala druh vojska dle barvy - žlutou nosili kavaleristé, červenou dělostřelectvo a modrou měla pěchota. Podle federálních specifikací měla být jedna strana střechy ohnuta vzhůru a sepnuta mosaznou sponou v podobě orla, a to pravá strana pro kavalerii a levá pro ostatní druhy vojska. Některé prameny uvádějí, že toto pravidlo bylo závazné pouze do roku 1861 a během války se několikráte měnilo. Klobouk mohl být doplněn dalšími rozlišovacími znaky - symbolem druhu vojska, číslem regimentu a písmenem roty. Za sepnutou část střechy se upevňovalo pštrosí pero.

Hardee pro důstojníky se od stejného vzoru klobouku pro mužstvo odlišoval kvalitou materiálu, textilní páskou pod ozdobnou šňůrou, okrajem krempy lemovaným tmavou stuhou a použitím nášivek namísto mosazných odznaků. Černo-stříbrná šňůra rozlišovala důstojnický sbor a zlatá zdobila klobouky generálů.

Jeho historie sahá o několik let před začátek občanské války. Howell & Kloster ve své knize praví, že klobouk byl na doporučení komise, v jejímž složení byl major William Joseph Hardee zapisovatelem, přijat do výstroje dvou kavaleristických pluků samotným ministrem války Jeffersonem Davisem v roce 1855. Tato verze reprezentativního vojenského klobouku měla většinu znaků společnou s pozdějším „Hardee hat“, navíc však nechyběl podbradní řemínek.

Ačkoliv major William J. Hardee nebyl roku 1855 členem navrhující komise, pouze velitelem 2. kavalerie, a dokonce ani Jefferson Davis ještě nebyl ministrem války, víme, že Hardee hat byl ve své konečné podobě a bez podbradního řemínku navržen a přijat roku 1858 komisí v čele s poručíkem Ambrose Powell Hillem a stal se pod oficiálním názvem „Armádní klobouk 1858“ vzorem platným pro celou armádu.

Navzdory svému atraktivnímu vzhledu nebyl u mužstva ani důstojníků příliš oblíben díky své váze a nepraktičnosti při vykonávání denních úkolů, zejména v horkém počasí. Jak cituje kronikářka Elisha Hunt Rhodes ve svém deníku z období bitvy u Bull Runu: „Naše velké filcové klobouky s modrými šňůrami a mosaznými orly jsme zanechali ve stanu hlavního seržanta“.

Nejvíce používaný a proslavený byl u tzv. „Železné brigády”, jejíž vojáci byli díky svým pokrývkám přezdíváni „black-hat boys” a s Hardee kloboukem na hlavě jsou dnes ztvárněni i na sochách památníků.

Historii o Hardee kloboucích zpracoval John Stodman

Byl taktéž za našeho přispění otištěn v časopise Western World (říjen 2002). Omluvte terminologickou chybu MUNDÚR. Správně jest uniforma (změněno z důvodu místa v časopisu).